Peoplecomm - peníze nebo život

Když jsem potkal Terezu, zaradoval jsem se. Pálí ji život v práci, stejně jako mě. Já mluvím o svobodě, ona o vědomí. Zdá se mi, že se jedná o dva názvy pro jedu věc. Nedávno přeložila skvělou knížku a navíc do ČR přivezla jejího autora - předního světového gurua tzv. vědomého byznysu. Poprosil jsem jí o pár řádek.

Je to pár let, co jsem zjistil, že psaní na téma "proč se to snažíme daleko dotáhnout a jak místo toho dělat, co nás baví" mě neuvěřitelně pohlcujue a nabíjí. Po letech blogování jsme se rozhodl blogovat ještě víc (kromě peoplecommu píšu ještě do Kde domov můj? a v dohledný době se pouštím ještě do dvou dalších blogo-projektů). Navíc se konečně zodpovědně věnuji tvorbě své první knihy. O tom sice mluvím už tak dlouho, že se mě na to kamarádi dokonce přestali ptát. Nejspíš jim už bylo trapně, když se furt ptali a já stále nic. :-)

Napadlo mě, při diskuzi pod minulým článkem, nejspíš díky postřehům Jury a Roba, že bych sem dal kus textů pro nový web peoplecommu, který připravujeme. Chci vás požádat o zpětnou vazbu. O to, zda tomu rozumíte, zda vás to přitahuje či odpuzuje a čím. Zda to není moc složitý nebo moc jednoduchý, zda se to moc neopakuje, zda to jasně říká, co to nabízí a na čem to stojí.

Za poslední dva týdny jsem dostal několik obsáhlých e-mailů od lidí, kteří chodí na tenhle blog. "Normálně" chodí tak 1-4 měsíčně, kdy si někdo dá práci s tím, že napíše, co se mu líbí a/nebo, co by se dalo dělat líp. Tato psaní se ovšem liší. Nejvíce asi délkou, hloubkou a propracovaností. A navíc! V každém je také výzva k akci. Z toho mám obzvláštní radost, neboť moje potřeba spojit síly a začít svět práce měnit, vzrůstá. Uspokojení, které si beru z pouhého psaní článků a čtení komentářů, na druhé straně klesá.

Někdy před osmi lety, respektive zkraje roku 2001 jsme s Péťou (mojí současnou manželkou) opustili svá teplá místečka v GE a vydali se na cestu, která neměla plán, řád ani jinou strukturu. Zakoupili jsme letenky do kalifornského San Diega s návratem za půl roku z chilského Santiaga. Město a datum na konci. Nic víc jsme tenkrát nevěděli.

Knížku Škobrtnout o štěstí Daniela Gilberta, profesora psychologie na Harvardské univerzitě jsem přečetl jedním dechem. Ve zkratce je o tom, jak jako lidé klameme sami sebe, když zpětně hodnotíme minulost či přemýšlíme o budoucnosti.

Určitě jste slyšeli staré moudro, podle kterého jeden obrázek vydá za tisíc slov. Já i proto už léta sbírám obrázky, které mají něco společného s prací. Akorát že leadership, management, motivaci, spolupráci, prezentaci (a jiný věci, kterými v práci trávíme čas) nenakoumáme bez pochopení souvislostí. A proto fotím třeba i (zdánlivě s prací nesouvisející) cedule (například Po budově se pohybují Romové nebo Kdo tu parkuje, je kretén), které jsou vyjímečným zrcadlem pro pochopení naší schopnosti nakládat s autoritou a získat ostatní k tomu, co potřebujeme.

Před nedávnem se tu objevil článek, o němž jsem měl za to, že spustí mohutnou vlnu zájmu, srovnatelnou s oněmi zde už legendárními 18 kritickými postřehy. Jedná se o možnost zúčastnit se semináře Peoplecommu za 20% jeho ceny.

Ve snaze hledat přirozenější a příjemnější alternativy střednímu proudu chceme otestovat jiný způsob placení za účast na našich seminářích.

Kamarádi mě zasypali odkazem na tento film. Nádherný příběh, krásné obrazy a oči otevírající statistiky. Navíc mě vždy nadchne, když někdo nabídne něco tak povedeného zdarma. Chápu to jako naději, že na světě může být líp.

Hlavně si ale myslím, že lepší pochopení fungování naší planety nám může pomoci ji lépe užívat. A tento snímek v tom může výrazně pomoci. Tak užívejte a šiřte.

Film běží už chvíli i v českých kinech. V anglické verzi je ke zhlédnutí zde. Stejně tak na netu narazíte i na další jazykové mutace.