Peoplecomm - peníze nebo život

Rozhodl jsem se navázat na můj minulý článek zde : ... a odpovědět na často pokládanou otázku, jak jsem tedy daný problém uvedený v tomto článku „vyřešil".

Byla u nás kamarádka z Gruzie a obdivovala rovinky, které tu máme. Říkala, že u nich to jsou samé hory. Stejně jako v životě, napadlo mě. Jen minimum lidských životů (jestli vůbec nějaké?) se podobají rovinkám na jihovýchod od Prahy. Fakt života zdá se být ten, že jsme jednou nahoře a jednou dole. Jednou jsme zdraví, potom nemocní. Chvíli šťastní, chvíli nešťastní. Po lehkosti přichází tíha a po tíze zase lehkost. Jakoby ode zdi ke zdi...

"Ahoj Tomáši,
tak jsem dneska v práci oznámil, že odcházím. Okamžitě byl vydán zákaz účastnit se Cesty kolem světa, protože všichni její absolventi (=2) podali po skončení výpověď :-)."

Jsem na skok v New Yorku a sedím teď ve Strandu (viz fotka) na rohu 12.ulice a Broadway. Mám za sebou několik hodin hrabání se ve fascinujících knihách. Narazil jsem tu i na několik kousků, kterým vděčím za svůj dnešní pohled na život. A tak mě napadlo dát si chvíli pauzu a sepsat třeba jedenáct "nej". Jedenáct kousků, kterým za posledních deset let vděčím za svůj dnešní pohled na život.

Můj kamarád vždy motivoval svoji dceru k tomu, že v životě musí stavět na svém talentu, dělat především to, co ji baví. Pracovat tak, aby si zpětně ani neuvědomila, že pracovala, ale měla pocit, že se tím jen bavila.

Už je to nějaký pátek, co jsem se definitivně rozhodl si s životem pořádně zaexperimentovat. Ale tento rok, co se počtu experimentů týče, si z žádným předchozím zatím nezadá (zdá se mi). Zajímavé je, že většinu věcí jsem nijak dramaticky neplánoval. Prostě ke mně přišly samy. S koncem roku na mě přišla bilanční nálada a já si řekl proč (si) to nesepsat. Tady jsou tedy věci, které mě letos zavedly trochu "mimo dráhu." Tj. přiměly mě podívat se na skutečnost jinak než dřív a následně ovlivnily mé chování a tím i život.

V mém životě se střídají dvě období. V jednom mám pocit, že jsem pekelně zorganizovaný, věci se dějí, všechno do sebe pěkně zapadá, jedna činnost navazuje na druhou. V tom druhém se to všechno vleče, odkládá a/nebo hnije. Když jsem delší dobu v tom druhém (což byl velký kus tohohle roku), mám zpravidla potřebu sednout, zorganizovat se a připomenout si o co jde. Dost často mi pomůže si napsat na to téma nějaký článek. No a proto teď píšu právě to, co píšu.

Kdo mě trochu znáte, víte že mě pálí výchova. Někdy mám pocit, že se to táhne jako červená nit vším, co dělám. Fascinuje mě pozorovat, jak se různé zvyklosti, hodnoty, vzorce chování předávají z generace na generaci. Jako kdyby tekla řeka a z jezu na jez padala stále stejná voda.

Obdobná úvaha mi dorazila mailem. Možná jste to už četli. Mě zaujala. A tak jsem ji trochu rozpracoval.

Bývaly doby, kdy jsem se zhruba dvakrát ročně zavřel na několik dní do nějakého severoamerického mega-knihkupectví a snažil se projít a nakoupit vše, co za poslední období vyšlo v oborech, které mají něco společného s životem v práci (psychologie, sociologie, věda, byznys, „self-help"...). Pokud vám tento můj zvyk bude připadat neekologický (mně totiž přijde), arogantní nebo jakýkoli jiný, zkuste ho nesoudit a čtěte dál.