Peoplecomm - peníze nebo život

S Liborem sdílíme v mnohém pohled na svět. Oba rádi píšeme. Zde je jeden z jeho nedávných článků na téma, které je pro svobodný život v práci naprosto zásadní... (pozn. Tom. Hajzler).

Děti od dospělých odlišuje jedna zásadní věc. Děti se nebojí. Nebojí se zkoušet nové věci. Nebojí se chyb ani toho, co si o nich pomyslí ostatní. A právě proto nejsme my dospělí kreativní tak, jak bychom chtěli.

Přál jsem před časem kamarádovi prima "dovču" a on mi odepsal krátkou úvahu o významu slov, kterými období nepracování častujeme. A protože já nad tím taky občas dumám (např. zde , nedá mi to abych nepřihodil pár řádků. Přece jenom slova do velké míry ovlivňují, jak se cítíme. Naše pocity potom řídí chování a z chování se sestává život. A já si ve světle týhle souslednosti všiml, že když ze svého slovníku některá slova jednoduše vypustím (např. zde, můj život se diametrálně změní).

Jestli jsem ve svém hledání firem, ve kterých (si) lidé můžou dělat, co chtějí narazil na extrém, potom je to brazilské Semco a americký Zappos. Shodou okolností jsou to zároveň firmy ekonomicky mimořádně úspěšné.

Žijeme v kultuře, ve které "vlastnit" je důležitější než "být". Dokonce jsme již dosáhli stavu, kdy vlastnictví považujeme za bytí. Kdo má víc, "je". Je jednoduše lepší než ten/ta, kdo má míň. Naštěstí na této planetě existují i jiné pravdy. Následující text mi nedávno dorazil mailem. A protože se tématu ega, bytí a přítomnosti právě věnujeme na letošní Cestě kolem světa, přepsal jsem ho do blogu.

Když jsem před časem viděl jeho první vystoupení, brečel jsem. O to víc mě nadchlo, že někdo našel chuť a odvahu ho pozvat k nám.

Nepřestává mě fascinovat, jak se tenhle chlapík dokáže "vyžvejknout" ve třech, čtyřech minutách. Mluví věcně a přitom vtipně. Skvělá kombinace! Navíc k tématu, které mi léta leží u srdce... Taky jsem to táhl nahoru, vydělával prachy a myslel na to, že nahoře to bude super. Až tam budu, to bude štěstí! Ráj na zemi...

Rozhodl jsem se, že letos vyzkouším několik nových věcí. Jednou z nich je zkusit si učit na vysoké škole. V prvním kole na české, pak někde ve světě. Dnes jsem absolvoval svou první přednášku (dálkové studium - proto v neděli). A nadchlo mě to. Těšil jsem se tam hlavně proto, že se ve škole spolu-líhnou naše pracovní návyky, a také proto že povinná školní docházka se na střední, vysoké a později v profesním životě transformuje do dalších povinností a nekonečného kolotoče musení, který je už ze své podstaty úplně špatně ( = zcela zbytečně omezuje lidskou svobodu). Moje vystoupení bylo o tom, jak se přestat snažit to "daleko dotáhnout" a začít se bavit u toho, co děláme. Byl jsem zvědavý na to, jak moc ty studenty baví, co studují.

Davida jsem potkal před lety na jednom z našich seminářů. Ze sympatického, nenápadného chlapíka se vyklubal člověk s fascinujícím koníčkem. Baví ho lézt na osmitisícovky, které v poslední době dokonce sjíždí na lyžích. Následující úvahu napsal po jednom ze svých himalájských návratů. A protože svoboda v práci stojí především na schopnosti vést sebe sama, ten text sem více než patří. (pozn. Tomáš Hajzler)

Chovej se normálně. Najdi si konečně nějakou normální práci. Čti nějaké normální knížky. Proč nejíš normální jídla? Proč nesleduješ nějaké normální pořady? Proč se nestravuješ normálně jako ostatní? Proč nemáš normální kamarády? Proč si nemůžeš najít normální přítelkyni? Proč neposloucháš nějakou normální muziku? Proč utrácíš za zbytečnosti a nekoupíš si něco normálního? Dítě bys měl vychovávat normálně, jinak bude mít problémy.

Říká se, že odpovědi zavírají, zatímco otázky otevírají. Otázky potřebujeme, pokud chceme samostatně myslet a vyrazit vlastní cestou. Svatka si kdysi dávno v jednom komentáři posteskla - že by potřebovala otázky. Já jsem na tom stejně. Mám jich zoufale málo.