Peoplecomm Blog o širších souvislostech svobodného vedení sebe sama, lidí a firem. Od roku 2007

Blog o svobodě v práci

Jste-li zde poprvé, přečtěte si Úvod do blogu a problematiky.

Rozdělme se s ostatními o zisk

Rozdělme se s ostatními o zisk
Foto: naveenium

Asi jste viděli Dannyho parťáky (nazvali jsme podle nich i náš zájezd) nebo jiný gangsterský film. Možná jste si všimli, že úspěšní lupiči se většinou dělí se svými kumpány. Buď stejným dílem, nebo podle míry přispění. Osobně si nedovedu představit lupiče, který by dlouhodobě uspěl s vyplácením měsíčním mezd, tak jako to děláme ve firmách.

Nebo si myslíte, že se zaměstnanci přetrhnou, když berete 500× víc než oni? Podle Institute for Policy Studies and United for a fair Economy bral v roce 1980 průměrný CEO větší americké firmy 42× víc než průměrný zaměstnanec. V roce 1999 to bylo už 419× víc. Dnes, po několika letech je to více než 500 %. Podívejte se na odměny pana Romana z Čezu nebo jiných českých velkošéfů.

Ve firemním světě panuje přesvědčení, že zisk patří těm, kteří investovali kapitál. Tak to prostě je. Základní pravdu byznysu nikdo nezpochybňuje. Přesto zdá se i lidi z byznysu občas zhlédnou nějaký gangsterský film a zkoušejí to podobně (samozřejmě k tomu mají i jiné důvody, jako je např. klesající motivace jejich zaměstnanců či trvale snižující se schopnost udržet si ty nejlepší). A tak už i firmy notnou chvíli zkouší různé modely podílu na hospodářských výsledcích (v angl. „profit-sharing„).

Ve firemním světě panuje přesvědčení, že zisk patří těm, kdo investovali kapitál. Tak to prostě je. Základní pravdu byznysu nikdo nezpochybňuje.

Klíčová otázka v tomto případě zní: „Jaký díl zisku vrátíme těm, kteří nám ho pomohli vytvořit?“ Mě i v tomto případě velmi zaujal přístup Semca. Protože praktikují stoprocentní demokracii, nalezení správného procenta zisku, který rozdělí, nechali na zaměstnancích. Přesněji řečeno, vyjednávali o něm. Začali tím, že k ruce vzali sumu celkového zisku, celkové příjmy mínus náklady. Pak se dohodli, že 40 procent se odpočítá na daně, 25 procent na dividendy pro akcionáře a dalších 12 procent na investice – což je minimum, které firma potřebuje k tomu, aby mohla prosperovat. Zůstává 23 procent. Dále se dohodli, že každé čtvrtletí se spočítá zisk, který vyprodukovala každá jednotka. A 23 procent této částky dostanou její pracovníci.

Možná jste si všimli, že úspěšní lupiči se většinou dělí se svými kumpány. Buď stejným dílem, nebo podle míry přispění. Osobně si nedovedu představit lupiče, který by dlouhodobě uspěl s vyplácením měsíčním mezd, tak jako to děláme ve firmách.

Co udělají s penězi, to je na nich. Můžou hlasovat, že si je rozdělí na hlavu nebo že zavedou kritéria podle výkonu, odsloužených let, potřebnosti atd. Nebo se můžou rozhodnout, že peníze využijí třeba na půjčku kolegům, kteří právě staví dům. Ale cokoli dohodnou, vztahuje se pouze na částku vyplacenou v daném kvartálu. Za další tři měsíce se musejí rozhodnout znovu. V realitě si však prý peníze rozdělí vždy stejným dílem.

Chamtivost, potřeba mít víc a víc je hlavní hybnou silou našeho světa. A tak myslím, že tato revoluce je opravdu pro ty nejodvážnější.

P. S.: Přemýšleli jste o tom, proč se ti nejbohatší lidé dál a dál snaží chamtivě zvyšovat příjmy, aby jich pak malou část věnovali na charitu?

Knihy o svobodě v práci

Všechny knihy
Podivín
Podivín
Richardo Semler
Objednat
Svoboda v práci
Svoboda v práci
Brian M. Carney, Icaac Getz
Objednat
Štěstí doručeno
Štěstí doručeno
Tony Hsieh
Objednat

Peoplecomm kurzy

Všechny kurzy
Jak si SKUTEČNĚ  rozumět?
Jak si SKUTEČNĚ rozumět?

12.-13.11.2012

Přihlásit se
Silné stránky
Silné stránky

poprvé 21.-22.6.

Přihlásit se
Den čili 86 400 vteřin
Den čili 86 400 vteřin

4.-5.10.12

Přihlásit se
Komentáře Přidat komentář
  • Tomáš
  • Tomáš

    Zajímavé bývá porovnání firemního světa se světem sportu. Co se týče odměňování, nejlepší sportovci berou zpravidla i násobně víc než nejlepší manažeři či trenéři. Tuším, že existují firmy, které tento princip také testují.

  • in-ocean

    K otazce na konci clanku.
    Odpovedi bych videl asi takhle:
    1) Tak jako ve sportu chutna vitezstvi (Armstrong po prvim vitezstvi take nerekl „uz mam dost“, pritom dokazal to co nedokaze 1% lidi a letos to zkousi znovu) a clovek by rad vitezil stale, tak je to podobne i s vydelavanim (hromadenim) penez.
    2) Jde o princip. Bud delame (myslime) veci spravne a ty nas dovedou(pritahnou) k cily nebo delame veci spatne a takove budou vysledky. Kolik z nas se chce vedome chovat neefektivne? :)

  • Ivan

    K té otázce mám jiný názor, možná špatný, možná dobrý, ale já mu věřím. Domnívám se, že k neustálému navyšování kapitálu dochází kvůli zdanění. Podnikatel, který velmi pracně vydělá miliony, se s nimi jen těžko loučí ve formě odvodů státu, který s nimi vesměs naloží tak, jak by to on nikdy neudělal. Se státní politikou obecně po celém světě většina podnikatelů, zejména těch nejbohatších (snad jen kromě těch, kteří mají založený svůj byznys na státních zakázkách) zrovna dvakrát s nadšením nesouhlasí. Takže než by odevzdali velké částky státu, raději své peníze znovu investují a tím si navyšují další miliony. Tím se vlastně udržuje ta honba za další produkcí neustále v pohybu. Věřím, že kdyby se toto nedělo, tržní ekonomika by velmi silně stagnovala a sociální dopady by mohly být v současném světě snad i možná katastrofické. I pro ně je to takový vlastně začarovaný kruh. Jestli si myslíme, že bohatí nemají s penězi starosti, tak mají a jaké. Jen jsou prostě jiné.

  • Damaren

    Odpověď na otázku z PS – jestli to třeba není v samotném konceptu soukromého vlastnictví – když člověk vlastní jen to, co je schopen vlastníma rukama obhospodařit, tj. má jen to, co skutečně potřebuje, nemůže mít touhu vlastnit více.

    Ta přijde až s tím, když člověk chce být „bohatý“ tj. mít více, než potřebuje.. vlastnictví a peníze jsou pak jen formou vyjádření moci, moci a ovládání druhých lidí.

    A protože touha po moci, jako kterákoli jiná touha, je z metafyzického (ale i praktického) pohledu z podstaty nenaplnitelná, s rostoucí mocí a bohatstvím pořád nepřichází to toužebně očekávané štěstí, klid a naplnění.

    Přichází na řadu zvyk, který je k vidění všude okolo: chci něčeho dosáhnout – nějakým způsobem se o to snažím – nefunguje to – nezměním způsob, ale začnu ho vykonávat 2x rychleji nebo více.
    Vystihuje to také rčení:“ s jídlem roste chuť“.

    Bohatí se přežírají, ale sytost nepřichází. Za to přichází tlak z venčí, signály, které jim dává svět, že za chvilku prasknou, nepřestanou-li se cpát.

    Proto odhodí pár směšných drobků (jaké % dávají ti nejštědřejší bohatí) na charitu, aby tyto signály potlačili, aby je nikdo „nemohl“ označit za nenasytné hrabivce, kterými jsou. Je to jen takový roubík pro veřejnost..

    Ty poměry přijmů jsou propastné a dále rostou. Výnos z práce už přestává být schopen zajistit základní životní potřeby a rizika rostou. Velcí hráči si ponechávají zisk a rizika distribuují na spodní příčky pyramidy.
    Ten profit-sharing je v této situaci opravdu revoluční koncept.
    Jsem zvědav, jakou bude mít budoucnost.

  • Tomáš

    To je krásnej způsob, jak to popsat. Díky, Damarene. A držme si palce.

  • Ivan

    Odpověď na P.S: Ano, přemýšleli. A poprvé, co chodím na tento blog, tak nesouhlasím s předloženou tezí. A to přímo kategoricky. A rád Vám řeknu proč.
    Tomáš Baťa kdysi vyjádřil jedinou větou celý smysl bohatství:
    „Moje miliony jsou pro mě stejně důležité a potřebné, jako pro jiného lopata, pero, kladivo, kreslící prkno, šicí stroj. Je to nástroj k vytváření společných, užitečných a ušlechtilých cílů. Bez nich bych byl lidem zcela neužitečný“ …
    Baťa je pro nás, pro poctivé podnikatele, vzorem, ikonou, lídrem i po století, velkým učitelem a vizionářem. Je to náš český Henry Ford, Rockefeller a Carnegie v jedné osobě. Odmítal si dávat krátkodobé a malé cíle. Chtěl obout celý svět a říkal, že až jej obuje (on tomu také věřil, dámy a pánové) doufal, že bude obouvat i Vesmír (třeba Marťany).

    Další ikona pozitivního myšlení napsala životní větu: „Být, dělat, mít.“ Logická posloupnost kumulace a smyslu bohatství. Když už víš kdo jsi, čím chceš být a proč a následně cílevědomě pracuješ na tom, abys tím/jím byl, získáš tím zcela logicky také bohatství. Opačně to nefunguje. Proto je správná myšlenka, že náhlé bohatství člověka k lepšímu nezmění (krádež, výhra ve sportce), ale zničí. Ze stejného důvodu odmítám příměr se zločineckou, byť sympatickou Danyho partou. Jenže sympatie nám vnuknul režisér a scénárista, ne realita. V reálném životě žádná solidarita mezi zločinci neexistuje. Spíše každodení boj o holé přežití.


    Problém není v penězích, ale v tom, jak se lidé, kteří je nemají, koukají ma lidi, kteří je mají. Bohatý člověk je na každý pád zločinec, podvodník, lupič, nemorální bytost, vykořisťovatel a bůh ví co ještě. A toto samolepkování se nám, co bohatí nejsme, zažralo pod kůži a odmítá zmizet. V takovém postoji samozřejmě nelze najít společnou řeč.

    Rozdíly v bohatství (v tom materiálním) jsou určovány tím, jak velkou míru svobody pro sebe jednotlivec požaduje. Ti, co chtějí být nejsvobodnější, logicky kumulují takové prostředky, které jim tuto svobodu garantují. (hovoříme o legálním vytváření bohatství). Na druhé straně jsou lidé, kteří touží po jakýchsi vyrtuálních jistotách a na svobodu nemají žádnou odvahu. Jenže ve svobodném světě nemůžete jedny „nutit“ aby se snažili být svobodnější a ty druhé zase nutit k tomu, aby se jí vzdali.

    Peníze nejsou pro lidi, kteří je po celý život pracně budovali, žádným zlem. Jsou jen současným prostředkem pro zajišťování jejich představ o svobodě, o vlastních snech.

    Je zcela hloupé tvrdit, že hybnou silou světa je jakýsi mamon. Je to nesmysl. Žádný z lidí, jejichž jména za tisíciletí vstoupila do čítanek, slabikářů, nebo příruček pro úspěšné podnikatele, neposouvali tento svět kupředu kvůli HROMADĚ PENĚZ, ale kvůli vlastnímu VIZIONÁŘSTVÍ. Ford měl vizi, že každý američan bude mít Fordku, Baťa ráno vstával s vizí, že jednou obuje celý svět a každý celý den na tom usilovně pracoval, Gates toužil po pécéčku v každé domácnosti a td. Seznam jmen, které pohnuli naším světem, je předlouhý. A žádný to nedělal kvůli mamonu peněz. Že u toho zbohatli? Ale to je samo sebou. Každý, kdo má a realizuje vizi, která téměř nemá rozměr, zbohatne. Každý. Otázkou zůstává, jestli to budeš třeba ty, nebo ty, nebo ty a nebo jestli jen budeme zbytečně pindat o tom, jak peníze kazí člověka. Máme odvahu realizova vize, které nemají rozměr?.

  • Tomáš

    Ivane, já ani nestihl poděkovat. Nabral jsem si toho momentálně nějak dost a tak nestíhám občas reagovat. A tak chci jen poděkovat. Tyhle „nesouhlasné“ názory moc potřebuji. Pomáhají mi vidět věci z jiného úhle. Takže díky. T.