Rozdělme se s ostatními o zisk
Asi jste viděli Dannyho parťáky (nazvali jsme podle nich i náš zájezd) nebo jiný gangsterský film. Možná jste si všimli, že úspěšní lupiči se většinou dělí se svými kumpány. Buď stejným dílem, nebo podle míry přispění. Osobně si nedovedu představit lupiče, který by dlouhodobě uspěl s vyplácením měsíčním mezd, tak jako to děláme ve firmách.
Nebo si myslíte, že se zaměstnanci přetrhnou, když berete 500× víc než oni? Podle Institute for Policy Studies and United for a fair Economy bral v roce 1980 průměrný CEO větší americké firmy 42× víc než průměrný zaměstnanec. V roce 1999 to bylo už 419× víc. Dnes, po několika letech je to více než 500 %. Podívejte se na odměny pana Romana z Čezu nebo jiných českých velkošéfů.
Ve firemním světě panuje přesvědčení, že zisk patří těm, kteří investovali kapitál. Tak to prostě je. Základní pravdu byznysu nikdo nezpochybňuje. Přesto zdá se i lidi z byznysu občas zhlédnou nějaký gangsterský film a zkoušejí to podobně (samozřejmě k tomu mají i jiné důvody, jako je např. klesající motivace jejich zaměstnanců či trvale snižující se schopnost udržet si ty nejlepší). A tak už i firmy notnou chvíli zkouší různé modely podílu na hospodářských výsledcích (v angl. „profit-sharing„).
Ve firemním světě panuje přesvědčení, že zisk patří těm, kdo investovali kapitál. Tak to prostě je. Základní pravdu byznysu nikdo nezpochybňuje.
Klíčová otázka v tomto případě zní: „Jaký díl zisku vrátíme těm, kteří nám ho pomohli vytvořit?“ Mě i v tomto případě velmi zaujal přístup Semca. Protože praktikují stoprocentní demokracii, nalezení správného procenta zisku, který rozdělí, nechali na zaměstnancích. Přesněji řečeno, vyjednávali o něm. Začali tím, že k ruce vzali sumu celkového zisku, celkové příjmy mínus náklady. Pak se dohodli, že 40 procent se odpočítá na daně, 25 procent na dividendy pro akcionáře a dalších 12 procent na investice – což je minimum, které firma potřebuje k tomu, aby mohla prosperovat. Zůstává 23 procent. Dále se dohodli, že každé čtvrtletí se spočítá zisk, který vyprodukovala každá jednotka. A 23 procent této částky dostanou její pracovníci.
Možná jste si všimli, že úspěšní lupiči se většinou dělí se svými kumpány. Buď stejným dílem, nebo podle míry přispění. Osobně si nedovedu představit lupiče, který by dlouhodobě uspěl s vyplácením měsíčním mezd, tak jako to děláme ve firmách.
Co udělají s penězi, to je na nich. Můžou hlasovat, že si je rozdělí na hlavu nebo že zavedou kritéria podle výkonu, odsloužených let, potřebnosti atd. Nebo se můžou rozhodnout, že peníze využijí třeba na půjčku kolegům, kteří právě staví dům. Ale cokoli dohodnou, vztahuje se pouze na částku vyplacenou v daném kvartálu. Za další tři měsíce se musejí rozhodnout znovu. V realitě si však prý peníze rozdělí vždy stejným dílem.
Chamtivost, potřeba mít víc a víc je hlavní hybnou silou našeho světa. A tak myslím, že tato revoluce je opravdu pro ty nejodvážnější.
P. S.: Přemýšleli jste o tom, proč se ti nejbohatší lidé dál a dál snaží chamtivě zvyšovat příjmy, aby jich pak malou část věnovali na charitu?
-
Tomáš
-
Tomáš
-
in-ocean
-
Ivan
-
Damaren
-
Tomáš
-
Ivan
-
Tomáš