Problém je v tom, že firmy platia ľudí za čas strávený v práci a nie za vykonanú prácu. Keby platili za prácu, mohlo by im byť úplne jedno, či si pracovník popri práci surfuje po internete, číta knihu alebo lakuje nechty.

Dovedete si někdo představit, že si v práci lakujete nehty nebo s nohama na stole otáčíte stránky denního tisku?

Já moc ne.

Teď jsem zrovna procházel nějaký výzkum z pár evropských zemí, který říká, že více než 90% zaměstanců trpí strachem z toho, že je šéf přistihne při tom, že nejedou naplno.

Škoda!

Člověk není kůň a jako takový je stavěný na 4-6 hodin intenzivní práce denně. Potom začíná být unavený, zabírá zbytečně místo a spotřebovává energii. Měl by jít domů nebo si den proložit přestávkami, kdy zcela vypne.

Nalakovat si nehty, prolistovat časák, prošustit nějaká zajímavá místa na internetu je tak super vzpruha, která dodá energii do 8+ hodinové pracovní doby.

…a tak si myslím… škoda, že to našim šéfikům nedochází.

http://jankuv.blog.lupa.cz/0803/policie-cr-cenzuruje-ceske-blogy-pane-ministre-langere-jiste-vite-kam-mate-jit

Přátelé, prosím!!!! …nemáte k tomuhle tématu co dodat????

Já jsem v osmdesátých letech ještě jako ambiciózní komunistický studentík odjel na dva roky do Sovětského svazu. A při vzpomínkách na neustálou kontrolu a sekání přes prsty od komsomolské organizace se mi ježí srst.

Když slyším, že si šéf najímá špehy, že kontroluje jejich osobní poštu, výpisy z telefonu a využívání internetu… vyvolává mi to bolestivé vzpomínky. Nechci si tu připadat jako v severní Korei.

Jaké s tím máte kdo zkušenosti?
Co si o tom myslíte??
Díky za cokoli!!

Z článku mi vychází že…Kontrola prostě nerovná se špehounství. :) tak to chápu já. Kontrolu chápu jako viditelné ověření skutečnosti, a špehounství vnímám jako nevědomou kontrolu, kdy se jedná s druhýma nečestně a za zády. myslím si, že je hezké jednat s druhýma narovinu, a přináší to osobní svobodu.

Vzpomněla jsem si na nějakou telefonickou anketu – hru kdysi která běžela na Evropě 2, kdy manželky či manželé nechali volat manželovi či přítelkyni aby si s nimi anonymní žena -moderátorka domluvila rande. :) Vzpomínáte? Bylo to taky stupidní :) jak přijít na to, s kým mám vlastně tu čest. Dá se to zjistit přeci i jiným způsobem. Tak jako všechno. Všechno se dá udělat dvěmi způsoby.

A moje zkušenost je ta, že ta těžší cesta je ta čestnější, ale je krásná, svobodná a pocit po ní v srdci nepopsatelný…

Sociologové mluví o společnostech, společenstvích s vysokou, průměrnou a nízkou mírou důvěry. Jak je to v naší zemi? Co myslíte? A jak to ovlivňuje náš denodenní život?

Napadla mi ešte jedna súvislosť, tak povediac ekonomická: tým, že je zamestnancovi dovolené venovať sa iba úzko vymedzeným opakujúcim sa činnostiam súvisiacim s konkrétnou „montážnou linkou“, stáva sa pracovná doba nutným (nudným) zlom, ktoré si treba pretrpieť a v rámci toho občas aj niečo urobiť, aby človeka nevyhodili a aby sa na konci mesiaca dostavila výplata.

R. Kiyosaki to v Cashflow kvadrante vyjadril približne takto: Zamestnanec pracuje len toľko, aby ho nevyhodili, a firma ho platí len toľko, aby neodišiel.

Firma tým celkom pochopiteľne sleduje svoje vlastné ciele: chce, aby sa ľudia venovali tomu, z čoho má firma priamy úžitok. Otázna je však efektivita takéhoto spôsobu: ak má zamestnanec zviazané ruky obmedzeniami ako pevná pracovná doba či pevná pracovná náplň, jeho výkon bude skôr priemerný ako maximálny.

Ak by bolo ľuďom dovolené robiť si, čo sa im zachce, ale zároveň by ich firma platila paušálne za čas strávený na pracovisku, ako je to dnes najbežnejšia prax, prerobila by na tom, pretože by z väčšiny činností, ktorým sa ľudia venujú, nemala priamy úžitok.

Ak by sa však stanovili pravidlá hry tak, že „robte si čo chcete a my vás zaplatíme za tie činnosti, ktoré nám prinesú úžitok“, firma by tým nijako nestrácala na činnostiach, ktoré nedokáže zužitkovať, a zamestnanci by sa nemuseli cítiť ako vo väzení. Práca by sa tak mohla stať integrálnou a prirodzenou súčasťou života, nie niečím, čo neteší a otravuje a obmedzuje. Pracovníci by sa popri činnostiach vykonávaných za účelom dosahovania zisku mohli venovať aj napr. verejnoprospešným činnostiam, osobnému rozvoju, psychohygiene, alebo tvorivému skúmaniu a objavovaniu, ktoré by následne mohli priniesť úžitok samotnej firme.

Komenský hovoril o škole hrou, a aj keď ani túto myšlienku sa zatiaľ nepodarilo uviesť do života, prečo by sme zároveň nemohli uvažovať aj o práci hrou?

Píšete: A naložte jim! Vždyť do práce chodíme pracovat.

Myslím, že mnoho vedoucích (těch co jsou v ČR) si to může vyložit tak, že je nutno držet lidi v neustálém pracovním nasazení cestou toho, že po lidech budou chtít v nestihnutelných termínech obrovské množství práce. To pak samozřejmě povede k trvajícímu stresu zaměstnance. …. ikdyž vlastne takoví vedoucí to dělají i tak a tento web ani nečtou.

U tohoto tématu by stálo za to si připomenout: http://blog.peoplecomm.cz/clanek/zruste-pracovni-dobu

Už od dob jeslí jsme zvyklí si část dne někde odmuset, protrpět nebo splnit si svou povinnost. Umíme to i v práci. Tak jako děti ve školce hlídáme zaměstnance od začátku do konce.

Hlídáme, kontrolujeme, prověřujeme, to je jedno… Kde není důvěra, tam se hlídá a kontroluje. Malým dětem (logicky) nevěříme, a tak je hlídáme. Stejně tak ale hlídáme dospělé. Přitom by stačilo tak málo a mohli bychom si všichni ušetřit tolik trablí. Třeba jenom zrušit pracovní dobu tam, kde to jde a místo toho se s lidmi dohodnout na tom, co od nich chceme.

To myslím tím – naložte jim.

Myslím si také, že pánové (vyjímečně i dámy), kteří lidem „nakládají“ tyhle věci nečtou a když sem náhodou zabloudí, rychle peláší pryč nebo je to, co tu probíráme rozhodí natolik, že v nějakém komentáři nechají zmínku o slátanině nebo nesmyslech.

Ještě díky Robertovi.
V jeho komentáři mě zaujala spousta myšlenek. Třeba to, že „zamestnanec pracuje len toľko, aby ho nevyhodili, a firma ho platí len toľko, aby neodišiel.“

To je svět, v kterém jsme vyrostli a v kterém žijeme.
Věřím, že je to svět, který nás, co se na tomto blogu potkáváme, nebaví a chceme přispět k jeho změně směrem k mentalitě: „…robte si čo chcete a my vás zaplatíme za tie činnosti, ktoré nám prinesú úžitok“ tj. k práci hrou nebo k tomu, že se práce stane jednou z nejpříjemnějších součástí lidského života.
Ne tou nejméně příjemnou, jak je tomu až u osmedesáti procent zaměstnaných lidí.

A to jsme zpátky u pohádek a o touze po dokonalém světě :)…

Říkáme dětem pohádky a přemýšlíme, zda oni nakonec vyhrají a posunou svět k pohádkovské dokonalosti totálně čestnému a správňáckému přístupu.

A příjde mi, že každý z nás, roste a má v sobě malou pohádku, pak ztratí iluze v interakci se světem. Záleží jen na něm, jestli zůstane pozitivista a snaží se dodržet pravidla, kterým věří navzdory nepřízni osudu a zkaženému světu. Nebo bude hrát podle pravidel dosavadní reality…

Důvěra, čest, dostát slovu apod. všechno patří do dokonalého světa. Ale zároveň patří i do našeho reálného světa, právě k těm lidem, kteří patří do sorty „pozitivistů“.

Věřím tomu, že cesta ke krásnému životu je hledat tyhle pozitivisty a spojovat se… A hrát hru na pohádky a implementovat je do běžného života.

Hezký den všem :)

No to je fakt.
Asi každý máme v hlavě svou pohádku o tom, jak by měl svět fungovat…
V mé pohádce dělají lidé, co je baví, hraje se tam na férovku, místo soutěžení se spolupracuje. A já čím dál tím víc zjišťuju, že potřebuji lidi se stejnou nebo podobnou pohádkou.
Bez nich mi je těžko.

Pár čísel z USA:
60% amerických firem software, který monitoruje všechny příchozí a odchozí e-maily jejich zaměstnanců.
27% firem přiznává, že monitoruje i interní e-mailovou komunikaci mezi svými zaměstnanci.

10% firem monitoruje obsah chatování mezi zaměstnanci.
(Zdroj: Death by ppt, 2006). Pravděpodobně existují podobné informace i v ČR nebo jinde v Evropě??