Jinak, co funguje na individuální úrovni, funguje i všude jinde. Podívejte se třeba na státy, jejichž zástupci chtějí víc a víc a proto se také logicky zadlužují víc a víc. Až…

„Místo toho dělat, co vás naplňuje a baví s lidmi, kteří vám sedí.“

Vždy když tu čtu tuto myšlenku, mám takový vnitřní rozpor. Myšlenka se zdá znít logicky, ale odpovězte mi: koho baví vyvážet smetí, zametat chodníky, prodávat v supermarketu, dávat nakrmit kravám, stavět silnice, jezdit s dodávkou…? Chci tím říct, že k zajištění chodu našeho světa je potřeba provádět spoustu činností, které by si nezvolil pro svůj volný čas téměř nikdo – a to ve velkých kvantech. Kdyby si všichni řekli, že budou dělat, co je baví, pravděpodobně bychom to tu museli po týdnu zavřít :-)

Někteří z nás mají to privilegium, že mohou v rámci možností dělat, co je baví, ale většina lidí nemůže. Nemluvě o tom, že člověk by neměl pro obživu dělat to, co ho „jen“ baví, on v tom musí být i velmi dobrý v porovnání s ostatními. A tyto dvě množiny velmi často nemají žádný průnik.

Mám taky tu zkušenost, že mě může nějaká věc sebevíc bavit, ale jakmile ji začnu dělat pro obživu pět dní v týdnu, stane se z ní trochu stereotyp a člověk musí dělat i mnoho méně zábavných souvisejících prací.

Zkrátka bych chtěl říct, že je třeba si zamilovat práci, kterou děláme a nemyslet si, že někde v dáli čeká práce zaslíbená, díky které budeme denně prožívat nirvánu.

ŠŤavnaté téma :-), zase mám po čase chuť se sdílet, zejména mě, Martine, láká dát ti uvidět jiný pohled na skutečnost, o které jsi přesvědčen:

„koho baví vyvážet smetí, zametat chodníky, prodávat v supermarketu, dávat nakrmit kravám, stavět silnice, jezdit s dodávkou…?“

protože si skutečně myslím, že to možné je, ale protože zrovna teď chci jít na sklenku vína s mým partnerem, nechám si to na zítra.

Já jsem rád, že tu tahle otázka zazněla, Martine. Kdo jste tu déle, asi si vzpomenete, že čas od času „vyskočí“. Možná je to na extra téma?!
Je to jeden z nešvarů našeho systému, který nás učí rozdělovat práci na dobrou a špatnou. Vzpomeňte, jak nám v dětství říkali, ať se učíme, abychom to daleko dotáhli a nestali se třeba metařem, uklízečkou nebo nějakým jiným ubožákem (mě strašili koňma). Možná mrkněte na děti s jakou vervou dokážou stavět hrady z písku, zametat, uklízet, hrabat,… prostě dělat všechnu tu práci, kterou my jsme se naučili považovat za nuznou.

Za dobu, co práci studuju jsem o iluzi rozdělující práci na chtěnou a nechtěnou přišel. Zjistil jsem, že existují uklizečky, které vyrábějí špičkové váhy. Pokladní, které dělají lidem příjemný den. Hlídači, bez kterých by se podnik nehl z místa nebo třeba i bezdomovci, kteří milují svůj život víc než mnohý „normální“ občan.

Pokud najdu smysl toho co dělám, budu to dělat i zadarmo a hlavně s vášní.

Co myslíte?

Myslím, že je velice idealistické věřit tomu, že všichni mohou dělat jen co by je bavilo – experiment na toto téma již proběhl „Každý podle svých schopností, každému podle jeho zásluh.“ – Jakkoli můžeme nalézt mnoho chyb při jeho realizaci, jedno je jisté – celá společnost takto fungovat nemůže (zatím a rozhodně ani ne v nějaké dohledné době). Na podobné ideje ovšem mnoho lidí slyší a jsou proto lákavou vějičkou …
Osobně žádné práce na podřadnější a lepší nerozlišuji (např. pozice pojišťovacího poradce, většinou dobře placená, je pro mě méně atraktivní než třeba právě popelář, bez nichž bychom se utopili v odpadcích – a že jich vyprodukujeme!, ale i ten pojišťovák má svůj význam…) – takže by podle mě mělo být možná lépe začít s jinou ideou a to s úctou k jakékoli práci a s úctou k člověku, jako jedinci a nikoli k jeho prac.pozici…

Asi by především bylo třeba začít úctou k sobě. Jde o vymanění se z pozice oběti. Nenechat za sebe o sobě rozhodovat druhé, společnost, systém, jakkoli už to budeme nazývat. Právě v tom vidím velký rozdíl oproti tomu „každý podle svých schopností atd.“. Je to věc vnitřní svobody, zatímco ten „experiment“ prostor pro svobodu nedával, tam právě rozhodoval systém za jednotlivce.

Je jednoduché říct, že to tak prostě je, jinak to nejde, takže musím, chtě nechtě. A je moc těžké ten uzel rozetnout. Já to zatím nedokázal, ale věřím, že to jde.

Už se Vám někdy stalo, že jste dvakrát dělali stejnou věc, a jednou se to táhlo a vleklo, a jednou Vás to bavilo a čas uběhl jako nic? Je to věc vnitřního postoje, který může být pokaždé jiný i u zcela stejné věci.

Jen 4 příklady firem, kde uklízečka je stejně našláplá jako ředitel (podle informací, které mám k dispozici):

(USA) – http://www.zappos.com/
(Brazílie) – http://semco.locaweb.com.br/en/
(Argentina) – http://www.ceramicafasinpat.com/
(Německo) – http://www.hasenkopf.de/

Takže je to cesta idealistická (každá změna začíná nejspíš idejemi/ideály, ne?) a zároveň i realistická. Na tomhle webu jsou destíky článků, který ukazují nejenom jak na to, ale i příklady fungování.

To, že si něco nedovedeme představit ještě neznamená, že to není možné!!!???

Navíc, máme tu smůlu, že na nás testovali komunistický experiment. V důsledku toho spoustu možností předem zavrhneme bez toho, že bychom si je na vlastní kůži zažili.

Také zajímavý pohled na věc – a navíc i s tréninkem :-) http://www.finexpert.cz/Rubriky/Cashflow-Jak-dosahnout-financni-svobody/sc-17-sr-1-a-25200/default.aspx

Asi Ti Tomáši nerozumím. Jedna věc je dělat = vybrat si práci, která mě baví = uspokojuje a druhá věc je nalézt v tom, co musím dělat (z různým příčin), uspokojení. Také nevím, co přesně myslíš „našláplou uklízečkou“ a jestli to spíše není o motivaci, než o svobodě. A v neposlední řadě i já znám resp. mám kamarády, co dělají v kolbence u pásu a přesto neběží „krysí závod“ v tom smyslu, že by je práce vyloženě nebavila a byli pouze v kolotoči peněz – lepšího zboží – složenek – dluhů atp. Tvrdím, že v současnosti ani v blízké budoucnosti nemohou všichni lidé dělat jen to, co je baví a uspokojuje a nebudou při tom mít žádné finanční starosti… Co se ale může změnit je postoj k lidské práci a k člověku = každý na tomto světě má svůj význam, stejně jako práce, kterou vykonává – není podřadných lidí a není podřadných prací (samozřejmě nemluvím např. o mafiánech, kteří také dělají svoji „práci“). A že i tohle je těžký úkol a během na dlouhou trať je zřejmé třeba z bujícího rasizmu nejen u nás…

Já, když si to, Jirko, čtu tak mám dojem, že se celkem chápeme.

„Našláplá uklízečka“ = šťastný člověk, kterého naplňuje to, co dělá (bez stigmatu podřadné, špinavé práce). Prostě zažil jsem to. Potkal jsem lidi, kteří sedí/stojí za přepážkou, šaltrem, na telefonu call centra, v mundůru popeláře a září jim oči. Jsou pohlcení tím, co dělají. Bere je to, co dělají. Vím tedy, že bez ohledu na to, co člověk dělá může pociťovat stejnou míru pohlcení (flow).

Myslím, že Aristotelovi připsali výrok: „Kvalitu života určují činnosti, z kterých se skládá.“ Já se považuji za součást myšlenkového směru, který považuje činnosti za „silné stránky“. Tahle věc se také pomalu stává tou nejpodstatnější součástí našich zájezdů. A na tom vidím, že když si člověk přeskládá život a dostane do něj víc činností, které ho pohlcují/posilují, tak se věci dají do pohybu. Nemusí unikat nějakému koloběhu nakupování, složenek a dluhů. Najednou (víceméně) prostě „nemusí“, protože chce. Na musení nezbyde příliš prostoru.

To já osobně považuji za nejrozumější a nejpřirozenější alternativu krysaření. Těžko je mi v jednom odstavci as rozumět…!? Stavte se na nějaký náš zájezd a uvidíte. I když i tady na webu jsme o tom psali už mraky textu (zejména v revolucích http://revoluce.peoplecomm.cz/ ).

tyjo, tady se to dneska rozjelo. já osobně u takovýchto témat dávám taky přednost sdílení tváří v tvář – těch myšlenek, které toto téma ve mně probouzí je tolik různých. a taky mám pocit, že většinou tady chceme sdílet hodně podobný pohled na věc a jen díky tomu jinému osobnímu slovníku se ti pořád chceme písemně dovysvětlovávat, a to mně vlastně nebaví.

Hodně rezonuju s Bleakbeadem o potřebě se na to podívat zevnitř.

Taky vím, že mohou být rádostní popeláři (to jen my tady, internetoví inteligenti, se často díváme jen ze svého úhlu pohledu, že my bychom popelářem být nechtěli, protože nechápem, co by nás na tom mohlo bavit – jistě, v popelářském autě nemůžeme diskutovat po netu, a to je to, co nás tady všechny baví…).
Jako aktuální pohled vám dám skutečný příklad: můj 4-letý syn chce být popelářem, a to z několika důvodů:
1. proto, že oni jezdí s oranžovým autem a oranžová je jeho absolutně na světě nejoblíbenější barva a navíc nosí oranžové oblečení (to on taky); představte si, jaké to je, moci v práci nosit každý vaše naprosto nejoblíbenější oblečení…!?

2. proto, že řídí velké auto, které umí zvedat, nakládat a vysypávat velké popelnice
3. protože jezdí na tom stupátku, co se dá sklopit a drží se toho auta zvenku (to jinak jen kaskadéři jezdí vně automobilu místo uvnitř)

Nechci tím říct, že popeláři jsou rádi popeláři z těchto konkrétních důvodů. chci tím jen ukázat na to, že my tady už z podstaty našeho založení (co nás baví) nebudeme pravděpodobně schopni běžně nahlížet jinak na jiná povolání, než ta, co NÁS baví.

pak je pro mě zajímavé se dívat na to, jak zacházíme se slovy „práce“ a „volno = bez práce, dělat, co chci a co mě baví“. Už tento pohled sám nás zavádí k hodncení a vnímání, že práce je negativní kvalita. Přírodnější národy, co žijí ve vnitřní harmonii, neznají slovo PRÁCE, mají jen pojmenování pro různé činnosti. prostě dělají, co je potřeba a dělají to tak, že je to baví (dělají činnosti spolu, vtipkují, zpívají si… a když jim hrozí otupění a nechuť z rutiny, jdou dělat jinou činnost, která je momentálně baví pro tu změnu a je taktéž potřeba. tím pádem nehrozí, že by dělali něco, co právě nechtějí. prostě mají právo změny a právo, aby je činnost bavila).

Díky za zajímavý pohled, Tomáši, zatím je ten můj ale pořád odlišný :-)

Za prvé, nepovažuji povolání, která jsem zmínil, za podřadná – štěstí se dá najít různými způsoby a povolání nebo peníze na to většinou mají pramalý vliv :-) Ani nerozporuji, že existují šťastní hlídači nebo motivované uklízečky. Ale pokud bychom vzali, že uklízeček je na světě potřeba celkem třeba 50 milionů, myslím, že bychom našli jen maximálně 5 milionů lidí, které bude toto povolání bavit a budou jím nadšení. Zbývajících 45 milionů uklízeček je (a asi musí být) ke své práci nuceno ekonomickými důvody.

Třeba by chtěli dělat něco jiného, ale nemají dostatečnou píli, talent nebo jiné schopnosti (nemyslím to nijak zle, ale bohužel to tak na světě je). A potom musí dělat to, po čem je poptávka, i když to není jejich vysněná profese. Skutečné štěstí spočívá v tom, najít si ve svém povolání smysl, ne obráceně.

@ Šárka: Myslím, že pařížští popeláři na odpověď co děláš říkají: „Věnuji se hygieně města.“ nebo „mám na starosti ekologii města“. Zajímavý je příklad od Disneyho. Jestli jste někdo zajel do některého z jejich parků možná jste si všimli, že zametači jsou herci, kteří jsou na jevišti a pokud jsou na jevišti tak mají představení. Osobně jsem nabušenější zametače v životě neviděl. Stejně tak trhače lístků, prodavače balónků nebo hamburgerů. Není divu. Kolikrát za den se na zametače obrátí ztracený návštěvník s žádostí o pomoc. Kdyby to byl zpruzelý metač, tak zprudí diváky a…
@ Martin: 100pro, 100pro. K tomu nemám co dodat. Jen jsem se snažil říct, že těch XY zpruzelý lidí (8 z 10!!!!!! – to je přece peklo!!?? vždyť už žijeme v 21.století) jsou zpruzelý kvůli tomu, že jsme se zatím nepropracovali k jinýmu systému než k tom v čem momentálně žijeme. Hrabeme se „nahoru“, protože fleky nahoře jsou respektovanější a oceňovanější a pozice v pyramidě to je to, co se v lidské smečce počítá. A alfa samec/samice (ti nahoře) mají pak přednostní právo na lepší sex, žrádlo, prostor. Kdo by tedy chtěl být dole? Zametat, prodávat, řídit auto,… Je to jenom systém. Funkční, ale přežitý. Máme na víc. Můžeme fungovat a žít mnohem, mnohem moudřeji. To je celý, co se snažím říct.

pěkná prezentace k tématu: http://www.ted.com/talks/alain_de_botton_a_kinder_gentler_philosophy_of_success.html

Chci zmínit ještě jeden moment, co se týče spokojenosti s prací, zaměstnáním, i když se to dá říct i o spokojenosti s celým životem… hodně záleží i na tom, v jakých člověk žije klimatických podmínkách -sluneční záření vlévá více radosti a z tohoto stavu pak plyne i větší sebejistota, nepoměřování se, soustředění se na žití života, ne na pitvání života – co by mohlo být tak a jinak… jistě jste už zažili ten pocit, když přijde po zimě léto a vy najednou volně dýcháte, nosíte sandály, zdobíte svá těla, soustředíte se na radostnější věci než na chumlání se do kožichů před zimou, stejně jako se chumlá člověk do chmur… a aby se z nich vyhrabal, začne „zatápět“ lidem okolo a nejvíc sobě

Predstavte si kdyby se najednou zavedl jednotny plat pro vsechny pozice. Treba 50000,-
Myslite si, ze by vetsina lidi chtelo delat reditele,ktery sedi v kancelari a ma spousty prace, anebo zametat chodniky a denne byt ve styku s lidmi?
Je to hodne individualni, ale zkuste si to predstavit. Ja myslim ze by se naslo hodne metaru a popelaru.
Jak napsal Tomas.Bylo nam receno, ze to jsou spatne pozice, ale co kdyby byl plat stejny?Jak by se o nich mluvilo?

Tak mne jeste napadlo, ze vratny by byla luxusni pozice, zavidenihodna pro spousty lidi. Proste by nemuseli makat, zatimco se ostatni drou za stejne penize :-)

Tomáši – stále mám pocit, že motáme osobní pohodu a systém uspokující všechny. Poslední věty z Tvého příspěvku č.13 skutečně zní jako volání po revoluci :-).
Jako personalista jistě znáš pyramidu hodnot a jsem přesvědčen, že to podle ní zhruba funguje, protože nejprve všichni musíme uspokojit základní životní potřeby a teprve následně „hledáme“ nadstavby – i proto mi tato diskuze přijde velmi „intelektuálská“, protože my diskutující zřejmě základním nedostatkem netrpíme a předpokládám, že ani na Tvoje kurzy nechodí lidé, kteří by si je nemohli dovolit.
Proč zametači u Disneyho, nebo popeláři v Paříži pracují radostněji než ostatní, je spekulacemi na téma, jak jsou nefinančně motivováni – jestli v sobě neodhalili kus exhibicionismu – baví je např. práce s dětmi – a samozřejmě, zda sami našli, nebo jim někdo objasnil, hluboký význam jejich práce – také nevím, jaké mají platy, ale vsadím se, že budou o něco vyšší než průměr v oboru v jejich okolí a rozhodně budou minimálně takové, aby jim zajistily důstojný a jistý život. Také se nezmiňuješ o těch neúspěšných a vyhozených, jako kdyby nebyli…
Příspěvek Moniky ve mě zase vyvolává myšlenku, že větší pohoda jižnějších národů možná souvisí se snazší cestou k uspokojení základních potřeb a nikoli s mystickým slunečním zářením…
Jakési pokusy „o ráj na zemi“ tu byly a vždycky se našlo dost lidí, kteří chtěli žít na úkor jiných (ať již ve smyslu „být výš“ a mít výhody navíc, nebo jen zneužívat rádoby solidarity systému – a to se dělo a děje stále a přes noc se to rozhodně nezmění) – pokus buď zkrachoval, anebo se vytvořila komunita vylučující „nepřizpůsobivé“ (kam?). A nedělejme si v tomto smyslu iluze ani o přírodních národech.
Kolem sebe vidím hodně primární neohleduplnosti a neúcty, myslím, že Tebou prezentovaná idea systému, kde budou všichni šťastní, je hodně daleko – svět asi nespasíme, ale můžeme šířit pohodu kolem sebe (a to je podle mě až dost velký úkol).

Revoluční myšlenka (a ne moje): „Udělejte každý den 1 dobrý skutek a určitě se budete cítit lépe!“ – a možná bude i ten krysí závod snesitelnější, jestli jej běžíte… :-)

Znáte „Rat race“ od Boba Marleyho: http://www.youtube.com/watch?v=SGep_Rl7y3g

@ Monika: zajímalo by mě, jestli tohle někdo zkoumal. Dává mi to velký smysl. Kytkám slunce prospívá. Nám úplně stejně. Když je hezky, chce se nám být venku, ne se rvát s ostatními o lepší fleky.

@ Filip: i u tohohle jsem se zkoušel dopídit, jestli to někdo testoval. Zajímavý nápad.

@ Jirka: Pro mě je to jednoduše o smyslu té či oné práce/činnosti – viz třeba tohle – http://revoluce.peoplecomm.cz/clanek/dedictvi-adolfa-eichmanna-
Současný systém považuju za přežitý. Nacházím záblesky alternativ – ty se pokouším šířit. Nejjedodušší cesta je říct, že to nemůže fungovat. Ale co my jen víme, když si tu o tom jen filozofujeme. Bylo by zajímavý o tomhle podiskutovat osobně. Děkuju za všechny ty myšlenky.

Jen pro doplnění starý článek na stejný téma: http://blog.peoplecomm.cz/clanek/krysi-zavodeni

Možná pár tipů na to, jak z toho ven: http://zenhabits.net/2009/09/the-world-needs-you-to-do-what-you-love/#more-3476

Už 10.10. ve 14.00 startuje krysí běh http://www.behkancelarskychkrys.cz/

„Krysa je okouzlující stvoření, inteligentní a vtipné. Krysí lidé se rádi sdružují a mívají obvykle mnoho přátel a známých . . . „ Čínský horoskop

Z práce se žena vrátila pozdě, unavená a podrážděná, když zjistila, že na ni její šestiletý syn čeká u dveří.

SYN: „Mami, můžu se tě na něco zeptat?“
MÁMA: „Jistě, na copak?“
SYN: „Mami, kolik vyděláš za hodinu?“
MÁMA: „Do toho ti nic není. Proč se mě na to vůbec ptáš?“, odpověděla Žena nazlobeně.
SYN: „Jen to chci vědět. Řekni mi prosím, kolik si vyděláš za hodinu?“
MÁMA: „Když to musíš vědět, tak je to 100 korun na hodinu.“
SYN: „Ach jo,“ povzdechl si chlapec se svěšenou hlavou.

SYN: „Mami, můžu si půjčit 50 korun?“

Matka byla bez sebe, „Jestli ses ptal jen proto, že si chceš půjčit na nějakou pitomou hračku, nebo jiný nesmysl, tak odpochoduj zpátky do svého pokoje a jdi spát. Přemýšlej o tom, proč jsi tak sobecký. Já se v práci nedřu jen pro nějakou dětskou lehkovážnost.“ Chlapec potichu odešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře.

Žena usedla a chlapcovy otázky ji rozzlobily ještě víc. Jak se ji může Takhle ptát, jen aby dostal nějaké peníze?
Asi po hodině se žena uklidnila a začala přemýšlet:
Možná, že na něco opravdu těch 50korun opravdu potřeboval.
A moc často si o peníze neříkal. Žena přistoupila ke dveřím do Chlapcova pokoje a otevřela je.
„Už spíš, synku?“ Zeptala se.
„Ne, mami, jsem vzhůru,“ odpověděl chlapec.

„Přemýšlela jsem, možná jsem na tebe zbytečně vyjela,“ řekla žena.
„Byl to dlouhý, úmorný den a já si na tobě všechno vylila. Tady máš těch 50 korun, které jsi chtěl.“
Malý chlapec se posadil a usmál. „Ach, mami, moc děkuju,“ zajásal.
Pak sáhl pod polštář a vytáhl pár zmuchlaných bankovek. Žena viděla, že Už nějaké peníze má a pocítila, jak se ji znovu zmocňuje hněv.

Chlapec spočítal všechny své peníze a pak pohlédl na matku.
„Proč chceš víc peněz, když už nějaké máš?“, zabručela matka.
„Protože jsem neměl dost, ale teď už mám,“ odpověděl chlapec.
„Mami, teď mám 100 korun. Můžu si koupit hodinu tvého času?

Prosím, přijď zítra dřív. Mohli bysme spolu večeřet.“ Žena byla zdrcena.
Objala svého malého syna a prosila ho za odpuštění.

Tohle je jen kratičká připomínka všem, kteří v životě hodně tvrdě pracují.
Nenechme nám čas protéci mezi prsty, aniž bychom jej strávili s těmi, na Kterých nám opravdu záleží, které máme v srdci. Nezapomínejte sdílet váš čas v Hodnotě 100 korun s někým, koho opravdu milujete. Zemřeme-li zítra, firma, u Které pracujeme, si za nás najde náhradu během několika hodin. Ale rodina a přátelé, které opustíme, budou cítit ztrátu po zbytek života.

Poslední dvě věty Janina příspěvku přesně vystihují můj myšlenkový převrat, který jsem si jednoho dne zažila. Uvědomila jsem si, že jako zaměstnanec jsem snadno nahraditelná, ale jako máma ne. V tu chvíli pro mě bylo dosahování kariéry tak malicherné a role matky, partnerky tak podstatná! Dokonce jsem se pak dozvěděla, že tento můj „převrat“ ovlivnil i jednu z mých kamarádek, která se ke mně vztahovala jako k jakémusi „vzoru“. Vyřešila jsem jí přemýšlení, zda se po narození dítěte rychle vracet do práce. Nevracela se…

Z povzdálí sleduji aférku kolem falešných titulů na plzeňských právech a fascinuje mě, jak vážně to všichni berou (aspoň podle novinářů).

Naše středoevropské nakládání s písmenky před, za a pod jménem mi celkově přijde zastaralé a úsměvné. Na vlastním příkladu bych řekl, že čím menší sebevědomí, tím více titulů.

Ale jinak krysí závod je závod jako každý jiný. Jde o to vyhrát. Nikdo nechce zůstat v poli poražených. Papír za vzdělání je důležitá vstupenka do vyšších pater společenské i firemní pyramidy. A protože to hlavní, co nás naučila škola bylo „vochcat“ systém, tak se nesmíme divit, že to zkoušíme, kde se dá. Tlak na to, abychom uspěli je neuprosný a když se nikdo nedívá, tak proč si trošku nenakrást?! Ne? Vždyť bychom byli blbí.

Až jednou naši potomci zruší závod, nebude už co „vochcávat“ a konečně tak budeme moci dělat něco, co má smysl, ne to, co nás nablýská v očích druhých a posune výš.