Tome jen taková připomínka, věnuješ tu stránku tomu, jak by se lidi neměli chovat, na které zároveň odsuzuješ lidi, kteří říkají ostatním, co by se nemělo dělat :) To je takové, kážeš vodu a piješ víno.

Co třeba věnovat příspěvek tomu, jak by se lidé měli chovat, jak by měla vypadat výchova, jak by měli vypadat školi, jak by měla jednat autorita atd… :)

Připomněl jsi mi jednoho bývalého kolegu, povídá „tady jsi udělal chybu“, tak mu povídám „hele, ale to je podle tvého postupu, takže jsi ten postup napsal špatně“, on:“nesnáším lidi co mi říkaj, že dělám něco špatně“, já:“ale ty sám říkáš lidem co dělaj špatně, takže nesnášíš sám sebe, jak tě potom mám snášet já?“… Řval dost :D

Tome,
tak toto je obrovské téma. Jako matku šesti dětí mě chytlo za srdce.

Něco bych k výchově v rodině chtěla napsat. Kdysi jsem totiž měla výčitky, že ač mám teorii zmáklou na výbornou, v praxi občas sklouznu k oněm nežádoucím rodičovským projevům, jak jsem je zažila v dětství. Trápilo mě to. Než mě vysvobodila slova naší přední psycholožky PhDr. J.Prekopové. Vysvětlila nám tehdy, že nedokonalí rodiče jsou tu proto, aby se děti naučily milovat nedokonalost.

Samozřejmě tato slova nedávají nikomu právo dětem ubližovat, ponižovat je, to je všem jasné. Jde tu jen o to si uvědomit, že díky našim chybám se děti naučí i tolerovat a odpouštět a my že si musíme uvědomit svoji obrovskou zodpovědnost. Dělat chyby je lidské a nikdo se nemýlí úmyslně. Každý z nás všechno dělá, jak nejlíp umí a podle míry svého poznání.

A co se našeho školství týče, všichni víme, že je v pytli. Jen si tak říkám, jestli náhodou nemáme takové školství, takové politiky, takovou vládu, jakou si zasloužíme. Takže jestli chceme změny, jestli bychom neměli začít se změnami u sebe, začít dělat něco jinak. Myslím, že tady na Peoplecomm se to začíná dít.

No ale slyšela jsem, že se má do škol zavádět nový předmět – etika. Bohudíky za tento počin, podle mě něco takového tu chybí. Pokud bude správně uchopena a podána, možná právě tady naše děti uslyší to, o čem některé nemají ani ponětí (protože o tom nic netuší ani jejich rodiče) – třeba že štěstí musí každý hledat v sobě, jakou obrovskou moc mají myšlenky, jak je důležité mít rád sám sebe, co je to sebeúcta, proč přicházejí nemoci, že neexistuje Já, ale My… atd atd

Tome, děkuju za toto důležité téma. Teda pro mě rozhodně důležité, protože mi záleží na našich dětech, na jejich štěstí, na budoucnosti této planety. Tvoje články donutí člověka přemýšlet, hledat správnou cestu. A nejenom hledat, ale vykročit po ní….

Mag, díky tu nedokonalost. Na to myslím dost zapomínáme. Nebo alespoň já jo. A přitom je to tak přirozené a úlevné – uvědomit si, že pokus-omyl je vlastně fajn.

Co se týče Martinova příspěvku, myslím si, že život se o sebe postará do velké míry sám – to mi dochází, když pozoruji děti, rostliny nebo zvířata. Na záhonku třeba vytrhám plevel, zaleju a rostlinka vzkvétá. Nepotřebuju ji přikazovat, zakazovat, rovnat,… Je to v ní. Proto moje poukazování na nedostatky je zřejmě častější než mluvení o dostatcích. Asi jo. Snažím se ukazovat na překážky, které sobě a lidem okolo nás zbytečně stavíme do cesty http://revoluce.peoplecomm.cz/clanek/prekazkovi-bezci-
Když je uvidíme, můžeme se vědoměji rozhodnout, co s nimi. Obecně většinu věcí, o kterých mluvím považujeme za normální stav, který nám sice třeba nevyhovuje, ale nenapadne nás co s tím.

Jinak tomuhle komentáři furt nějak nerozumím: http://blog.peoplecomm.cz/clanek/jak-funguje-lidsky-mozek#komentar-2220 Jestli máš nějaký návrh, prosím raději napiš http://www.peoplecomm.cz/kancelar/kontakt.php
Dík.

Jo, česká výchova, to je psycho, několik let jsem se dostával z jejích následků a myslím, že ne vše je už srovnáno. Ale rodinu a ani snad ty učitele neviním, prostě v tom vyrostli tak neznali nic jiného. Je to ted na nás. Zajímalo by mě jak to vypadá ted, jak se učí na běžném gymplu, jsou-li už nějaké změny nebo je to zatím jen stále věc několika „alternativních“ škol (waldorf, montessori apod.)
K té etice – to, co píšeš tak to není obsahem výuky etiky, to jsou hlubší věci a byla by bomba, kdyby se todle dětem předávalo, ale to bychom museli mít osvícené učitele. Ano, asi zatím máme to, co si zasloužíme – to, co je většinové. Až ideje, které zní tady, se stanou běžně přijímanými, potom proniknou i do škol, úřadů apod. Zatím je to trochu sci-fi. Ale všechno začíná z malého jádra.
Nebo játra? :-)

Pěkný den!
R.

To si mě rozesmál, Romane. Můj bývalý profesor – 58-letý Američan říká, že se s následky amerického vzdělávacího systému bude vypořádávat do smrti.

Nedostatky… Často jsme vedeni k dokonalosti a přitom je většina z nás nedokonalých. Dost z nás bylo vychováno k tomu, abychom byli perfektní, nikdy nedělali chyby, a co je zajímavé – abychom „hned všechno věděli, aniž by nám to někdo řekl.“ Častá odpověď učitelů a rodičů dříve byla – když se dítě na něco zeptalo – „to máš vědět“… A tak se dítě stresovalo a protože od rodičů a učitelů mělo zprávu – „to máš vědět“, tak na to i časem přišlo. Byla to dřina. Dítě tím přerostlo časem učitele a rodiče. Udělala jsem si svého času takový osobní průzkum – právě na tuto větu – „to máš vědět“ a zjistila jsem, že lidé, kteří to říkají, odpověď většinou neznají.
Pokus a omyl je jedna z cest hledání, stejně tak jako perfekcionalismus, že člověk hned má vědět, jak se chovat, jak si počínat ve vztahu, aby vydržel, jak vychovávat právě narozené miminko, jak jednat v práci, abych se udržel, jak být stále výkonný, jak se vyrovnat s…, apod.

Pokus a omyl nebo dokonalost můžeme chápat nebo vnímat jen jako jiný způsob cesty po určitou dobu. Stojí za to si odlehčit myšlenkou, že nemusím být super a vše vědět a znát a že třeba nemusím psát i dokonalé články a komentáře, které všechny uspokojí.

Chybí nám příklady, které by nás vedly a dávaly. Dnešní svět je plný nejistot. Tomáš, tyto příklady dává a často jde s kůží na trh – tak jako např. s postřehy z Ameriky. Není jednoduché hned najít příklad a možnost, jak věci vysvětlit jinak a najít jednoduchý příklad. V životě často nebývají návody a postupy. Hledáme je.

K Tomáš 3: Cituji: Myslím si, že život se o sebe postará do velké míry sám – to mi dochází, když pozoruji děti, rostliny nebo zvířata. Na záhonku třeba vytrhám plevel, zaleju a rostlinka vzkvétá. Nepotřebuju ji přikazovat, zakazovat, rovnat,… Je to v ní. Proto moje poukazování na nedostatky je zřejmě častější než mluvení o dostatcích.
Takových příkladů bylo by fajn mít ještě více.

A ještě jednu věc pozoruji – spíše vidíme to blbé, ty překážky – asi jsme tak naučeni myslet. To, co jde nám připadá normální. O tom, co se daří mluvíme méně. Nejsme naučeni o tom mluvit.
Mluvme i častěji pozitivně o tom, co jde a co se podařilo – doma, v práci, s kamarády, s dětmi….

Ještě takový postřeh. Když se někdo zeptá, jak se máš? Odpoví většina „ááále stojí to za hovno“ a neříká, co se daří. Spíše předhodí druhému to blbé, co se nedaří.

A ještě jedna věc mě napadá. Lidi by se měli přestat vymlouvat na to, že za něco někdo může, že za to či ono můžou ONI – učitelé, rodiče, šéfové, partneři, kolegové a jiní. Převzít odpovědnost za svůj život.

Na nedostatky je potřeba ukázat, zviditelnit je, popsat je. Co je však podle mého mínění důležité – je hledat řešení JAK TO DĚLAT JINAK, aby to bylo lepší. A je výborné, když to někdo umí i vysvětlit.

Tomáš 3: Když je uvidíme, můžeme se vědoměji rozhodnout, co s nimi.

Věci, které tě naučí jenom maminka

1) Moje matka mě naučila OCENIT DOBŘE ODVEDENOU PRÁCI:
„Jestli se hodláte navzájem zabít, udělejte to laskavě venku, právě jsem uklidila!“

2) Moje matka mě naučila NÁBOŽENSTVÍ:
„Modli se, aby to z toho koberce šlo dolů!“

3) Moje matka mě naučila LOGICE:
„Proč? Protože jsem to řekla!“

4) Moje matka mě naučila PŘEDVÍDAVOSTI:
„Ujisti se, že máš čisté prádlo, co kdyby se stala nějaká nehoda!“

5) Moje matka mě naučila IRONII:
„Ještě chvíli breč a já ti k tomu dám skutečný důvod!“

6) Moje matka mě naučila MNOHO O VĚDĚ ZVANÉ OSMÓZA:
„Zavři pusu a sněz tu polívku!“

7) Moje matka mě naučila OHEBNOSTI:

„Podívej se na tu špínu, co máš na zádech!“

8) Moje matka mě naučila VYTRVALOSTI:
„Nevstaneš odsud, dokud nesníš všechen ten špenát!“

9) Moje matka mě naučila o POČASÍ:
„Tvůj pokoj vypadá, jako kdyby tady před chvílí řádilo tornádo!“

10) Moje matka mě naučila ŽIVOTNÍMU CYKLU:
„Přivedla jsem tě na svět a můžu tě z něj zase rychle sprovodit!“

11) Moje matka mě naučila ZÁVISTI:
„Na světě jsou milióny nešťastných dětí, které nemají tak úžasné rodiče jako ty!“

12) Moje matka mě naučila MATEMATICE:
„Kolik chceš knedlíků? Chci tři. Dostanu pět.“

Jo, jsou věci, které Vás naučí jenom maminka.

ahoj,
dobre si tie body vystihol. Podobne veci nas doviedli k tomu ze sme si zacali viac vsimat alternativne vychovne metody – a dost nas oslovilo toto: http://www.zkola.cz/zkedu/rodiceaverejnost/vzdelavaniprodospele/respektovat/knihy/15350.aspx

To: Jakub
:-)

:-)
:-)

Toto téma je dost důležité. Nejen pro naše malé, ale i pro nás a naše rodiče.
Nejvíc bych si dovolil reagovat na komentáře než na samotný článek. Je tam pár podmětů které mě nakopnuli, povzbudili:

Svatka 6 ¬ Chybí nám příklady, které by nás vedly a dávaly.
To je ono. Ano, máš pravdu.
Tak jo. Pojďme to dát dohromady. Pojďme se setkat, diskutovat, sepsat to, vydat to, distribuovat to. Zkrátka něco udělat. Vždyť tady o tom jen zase mluvíme. Tak nemluvme že nám něco chybí a co kdyby, a co potřebujeme a udělejme to. Jak jinak to dostaneme mezi ty lidi. Jak jinak se to ti druzí dozvědí. Není právě toto ten problém který posouváme dál.
Když chtěl Tomáš naučit Valču na nočník, naučila se to od kamarádky, která na ten nočník sedla. Holt Tomáš si na ten nočník nesedl. Kdyby jo, umí to od něj. :-)
Tak co napíšete něco, napíšete pár příkladů, potkáte se, uděláte si čas a nějak to posuneme ?

A druhá věc z komentářů:
Svatka 6 – O tom, co se daří mluvíme méně. Nejsme naučeni o tom mluvit.
Já jsem se o víkendu koukal se synem na film Já,robot. Byli tam roboti, detektiv černoch, budoucnost, atd.. No a Davčovi to leželo celý den v hlavě a myslím si že ještě dlouho bude, ale to je dobře. Bude se ptát, budeme to řešit, debatovat, přemýšlet. Jedna z věcí ve filmu byli „nanoroboti“. Tak jsem se mu to snažil vysvětlit, a přišel jsme v debatě i na to, že máme vyrobené NANOVLÁKNO.
Říkal jsem mu, že ho vyrobili jako první na světa vědci v Liberci (to město zná, jezdíme tam), a to jste měli vidět a hlavně slyšet ten úžas. Fakt ? Jasně, odpovídám na jeho údiv. Jako první to z celého světa vymysleli právě v česku. To byl příklad. Zase byl o něco víc hrdější, pyšnější že je Čech. A zase máme další téma na to co probírat = to co ČEŠI dokázali (hudba, sport, věda, vesmír který ho teď baví nejvíc, historie – egyptologové, malíři, stavitelé a další a další). Zatím mu je šest, ale snad mu ty příklady pomohou k tomu aby věděl:
CO CHCE DĚLAT, ČÍM CHCE BÝT.

Clanek je to hezky, ale snad ma 10 let spozdeni. Prave jsem odmaturoval na gymnaziu a vetsina bodu, co jste vyjmenoval (alespon na skolach ktere znam) jiz z lavic vymizeli. Snad z doslechu vim ze na ucilistich se jeste davaji poznamky a drzi prisna autorita, ale – uprime – tam by to tak asi melo zustat, protoze i na gymplu se jiz najdou lide, kteri tento „novodoby“ pristup zneuzivaji.

To jsem rád, že si někdo myslí, že tyhle body mají zpoždění. Kéž by vás bylo víc, Jackie!

Svatko, ráno jsem si četl o „…to máš vědět!“ A za cca 30 min mě v autě zastavil policista s tím, že máme na značce špatnou známku. Já tyhle věci moc nesleduju, tak jsem se zajímal o co jde a jeho první reakce byly vyboulený oči a věta: „To byste přece měl vědět!“ Geniální prohlášení.
Mluvil o tom třeba i K. Robinson http://blog.peoplecomm.cz/clanek/proc-skola-zabiji-kreativitu – Přetěžujeme intelekt. Pojmenovali jsme se „homo sapiens“ – člověk rozumný. Myslíme si, že jsme na týhle planetě jediný chytrý a asi z toho důvodu tak moc makáme na levý půlce mozku. Asi proto děláme jeden na druhýho chytráky a ti co vědí méně než my považujeme za chudáky…

Díky, že jste to sem přinesla.

Nevím, jestli jste koukali do revolucí – tohle je podobný úhel pohledu: http://revoluce.peoplecomm.cz/clanek/ze-jsem-spatny-sef-za-to-muze-tata- a myslím, že obsahuje i ty Jakubovy body.

Úroveň našeho vzdělávání je bohužel velmi nízká (viz maturant, který napíše, že „většina bodů… vymizeli…“). Hodně diskutujících na těchto stránkách láteří na školy, ale dle mého si takovou úroveň skutečně zasloužíme! Sáhněte si každý do svědomí, jaký je váš přístup k učitelům a obecně k našim školám? Jak pomáhá tento přístup (byť možná v podvědomých gestech, tónech hlasu ap., když mluvíte o školství) k vytváření vztahu mezi žákem a učitelem? Obecně remcáme na učitele (víceméně na základě prožitků z dětství) a toho konkrétního, který vychovává vaše děti, možná ani pořádně neznáte. Hodně rodičů vidí své děti velmi nekriticky a možná, vědomi si vlastních nedostatků, shazují učitele, aby potomkovi dokázali, že ačkoli na něj nemají čas, tak za ním „stojí“ a učitel je ještě větší b..b než oni… Ze všeho nejdříve bychom se měli naučit pokoře = pokoře respektovat druhého / jiný názor / jiné postupy – popř. kritizovat adresně, ve správný čas, na správném místě – mnoho dětí se ve škole totiž neprojevuje jen tak „dětsky čistě hravě a svobodomyslně“, jak se to tady rozehrává, ale pěkně vyčůraně a sobecky, jak je to naučili jejich rodiče popř. jiní dospělí!

Na tom něco je, Juro.
Třeba v chodovské ZŠ Klíček http://blog.peoplecomm.cz/clanek/manazerske-skoleni-v-zs-klicek (a těch příkladů je víc a víc) pracuje trojice lidí 1.učitel – 2.žák – 3.rodič společně na tom, jak co nejlépe rozvinout vrozená nadání žáka. To si myslím, že je cesta, po které můžeme dojít k lepšímu sebevědomí.

Tomáš: Na otázku „to byste měl vědět“ mám pohotovou odpověď „měl, ale nevím“ :)

Pamatuji si jednu příhodu z policisty, otáčel jsem se na křižovatce. Jsem se otočil a najednou vidím siréna :) Tak zastavím, teď úplně z auta vylezl nasupenej policista, míří si to ke mě a já nahlas „udělal jsem chybu“. Najednou se zastavil a začl zhluboka dýchat, neměl slov :) Pak mi ještě poradili, kudy mám jezdit večer pro pití na benzínku, abych se nemusel otáčet na křižovatce a omlouvali se s tím, že prostě když jsem se jim otočil před předkem, tak museli zasáhnout :)

Vychovatelé, kteří to myslí dobře…:
http://www.youtube.com/watch?v=Y_mRX-fzx5o&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=Ute1RJIFWms&NR=1

Tak jo, přidám do mlýna. Stručně (i když tohle téma stručně moc nejde), protože se ještě jdu chystat na závěrečný den semináře lektorů kurzu efektivního rodičovství, ale je to vlastně k tématu.

K tématu článku: Výchova jde zhruba dvěma možnými způsoby: Láskou nebo strachem. Výchova láskou je to, po čem všichni toužíme, ten ideál, kdy dítěti nevzmeme to, co u něj obdivujeme – odhodlání, sebedůvěru, sebehodnotu, vytrvalost, otevřenost, zkrátka vědomí toho, že jsme na světě správně… Nebo výchova strachem a s tím související nutná vnitřní kompenzace předávat strach dál. Tedy nás to nutí dělat vše pro to, aby se nestalo to, z čeho mám strach. A tak za vším tím, co se nám zdá mezi 13. body k napravení, hledejte strach z něčeho. Zkuste ty strachy najít mezi řádky sami. Já jsem našla při zběžném čtení opakující se tyhle strachy:
1. Poslušnost – strach z lidí. Aby nás měli rádi, aby nám neublížili.
2. Správné chování – strach ze samoty; strach důvěřovat sobě, protože ostatní to vědí líp
3. Bezchybnost – strach z odlišnosti, potažmo ze samoty, z vyloučení ze skupiny těch, co chyby nedělají
4. nezlobit – strach z ostatních lidí, potažmo strach z bolesti
.. a tak dále, pořád se opakuje strach… a tak se pak celý život něčeho bojíme a děláme vše pro to, abychom se „bát nemuseli“

Jako nadějné semínko, které jsem tu už na několika místech zmiňovala, je rozšiřující se metodika Kurzu efektivního rodičovství http://efektivnirodicovstvi.webnode.cz/
která v rozsahu devíti 3-hodinových tematických bloků prakticky učí rodiče přepracovat své vnitřní vzorce výchovy tak, aby nám všem v rodině bylo lidsky lépe. Je to tedy trénik ve výchově důvěrou, láskou, pochopením a dáváním smysluplných hranic pro možné žití v naší společnosti. Já osobně zítra končím akreditovaný lektorský kurz a pak se vrhnu do šíření osvěty osobně. Pokud někdo cítíte chuť se nějak podílet, dejte vědět, já jsem tím pohlcená, cítím jako své poslání, tuto osvětu šířit tam, kde je třeba a je o ni zájem (důležitá podmínka :-).

A nakonec- Juro, trefil jste hřebíček na hlavičku. V naší zemi v nadprůměrné míře vládne nerespekt k autoritám (je jedno, jak opodstatněné to je). Zamysleme se, kolik procent lidí si o politicích myslí, že dělají svou práci špatně? Ale kolik těchto lidí by ji dokázalo dělat lépe?
Platí to podobně s jakoukoliv autoritou, prakticky každý Čech by uměl být lepším úředníkem, učitelem, prodavačem… než ti, co tu práci dělají. Vrátíme-li se k tématu výchovy a školství – ano, víme, že by to učitelé měli pro naše zářící poklady dělat tak a tak. A to přesně naše děti z nás vnímají, a tím to dělají učitelům ještě těžší, tímto nerespektem. Zcela upřimně – kolik z nás, kteří hledáme alternativní školky a školy pro děti, si dokážeme představit, že bychom zašli do běžné školy za učitelem, ke kterému by dle „obvodu“ náleželo naše dítě a projevili bychom respekt a nabídli svou účast? Taky hledám pro svého 4-letého syna dobrou školu. Ale tuto otázku jsem sama sobě položila teprve minulý týden. Odpověď sama sobě byla ostýchavější, než bych chtěla přiznat.

Strach? Taky myslím. Strach z nepřijetí ostatními. (Co na to řeknou sousedi?) Strach z vlastní nedůležitosti. (Vždyť jsem hlava rodiny! Co si to ke mě dovoluje!?) Kéž bychom tam tyhle motivy dokázali zahlédnout.

Na tvůj kurz efektivního rodičovství se hlásím a těším!!!

Zajímavá je otázka autorit. Pro mě obrovsky. Co je to vlastně „autorita“, o které tak často nemluvíme? Člověk, který má funkci a je „společensky více významný“, jak říká pan Špaček ve své etiketě http://revoluce.peoplecomm.cz/clanek/zakladem-problemu-je-pyramida ??

Této „autority“ se báli (a tudíž ji respektovali) naši rodiče, možná i my, ale děti které se rodí dnes a vlastně už i mnozí dnešní dvacátníci (N-kaři) http://blog.peoplecomm.cz/clanek/x-y-a-n se ze staré „autority“, která staví na funkci na zadek neposadí.

Je nutné pochopit, že tzv. „autorita“ v dnešním světě potřebuje především charakter a také odbornost. Potřebuje vynikat v tom, co dělá a hlavně být rovný a velký člověk. Jinak může na vedení nebo výchovu, která nestojí na strachu (tj.ponižování-povyšování) zapomenout. Prostě potřebujeme rovné a velké učitele, šéfy, politiky, kteří zároveň milují své řemeslo.

Co myslíte?

Šárko, díky za tip na „efektivní rodičovství“ – už se dívám na jejich web. Vždy jsem myslela, že výchovu budu zvládat instinktem a nějaké knihy nebo kurzy mě přišly zbytečné. Jenže teď mám pocit, že ho mám nějak pokřivený a nemohu se na něho spolehnout. Asi je to jednak výchovou, kterou jsem sama prošla, a současným životním stylem, kdy nemám skoro žádný čas jen sama pro sebe, abych načerpala sílu. Nechystáš něco v Praze? :)

Přátelé, tak mám další papír do sbírky :-) Tenhle je modrej :-)

Veroniko, je to přesně tak :-)
Myslím, že mě srdce táhne v této oblasti rodičovského vzdělávání především do Prahy, takže v Praze něco určitě chystám, předběžně cítím, že na podzim formou víkendů. Jedu příští týden do Prahy, potkáme se s Tomášem, probereme nejlepší formu a určitě dám tady vědět.

Těším se taky! :-) Je to pro mě úžasné sdílet s rodiči tu cestu objevování, radost z postupných leč znatelných změn a získávání větší důvery sám v sebe jako rodiče.

Nevím Tomáši, zda-li se někde na svých stránkách nezabýváš otázkou autorit podrobněji (ať již „pyramidální“ autority formální, nebo autority přirozené), protože by si jistě zasloužila samostatný článek.

Ve svém příspěvku jsem výraz „autorita“ nepoužil záměrně – psal jsem o respektu k osobnosti druhého. ¨
Na ukázkách o etiketě ukazuješ některé postoje lidí, které hodnotíš jako chybné – nevím, nakolik etiketu vnímáš jako odraz vnitřní motivace lidí. Osobně vnímám etiketu jako jakási „pravidla společenského provozu“, která umožňují předcházet zbytečným „srážkám“ předem stanoveným systémem předností (tedy podobně jako pravidla silničního provozu). Etiketa by též měla vyjadřovat jakési zásady slušného chování – nebo snad lépe zásady ohleduplnosti mezi lidmi (hiearchické rozdělení je dáno historickým vývojem v naší kotlině – snad jen o tom by se mohly vést polemiky).
Možná může být vnímán mnou použitý výraz „respekt“ jako bližší „autoritě“ – měl jsem jej na mysli blíže k „ohleduplnosti“.

ahoj Sarka,
co myslis terminom „vychova laskou“?
ja si myslim ze laska je nieco nepodmienene, je to zakladna potreba, je to nieco co rodicia dietatu maju davat v kazdom pripade. Asi si to pouzila viac-menej omylom, lebo na web stranke ktoru si spomenula je koncept popisany fajn, bez pouzitia tohto terminu?

Juro, moc díky za myšlenky. Jak se od moci dostat k přirozené autoritě řešíme na Dannyho parťácích http://www.peoplecomm.cz/zajezdy/zajezd-dannyho-partaci.php Hodně se to téma objevuje v revolucích http://revoluce.peoplecomm.cz/ a v některých článcích tady: http://blog.peoplecomm.cz/tema/leadership Ale extra jsem o tom nepsal. Takže dík za připomínku. Napravím.

Etiketa jako soubor pravidel chování, si myslím, je více než nutná. Ovšem na kraji 21.století jsme schopni přijít na moudřejší způsoby než je povyšování a ponižování – které doporučuje pan Špaček (přestože pro to používá jiná slova). Moje zkušenost je, že 9 z 10 lidí to ale ani nenapadne. Že bychom to mohli zkusit jinak. Vyrostli jsem v tom a většina lidí se tak chová, jak by nás to i mohlo napadnout?

Ahoj Peter H., díky za dobrou otázku, ráda se zamyslím nad formulováním odpovědi, dej prosím pak vědět, jestli jsem byla srozumitelná a jestli jsem opravdu odpověděla na tvou otázku. Cítím, že je pro mě zatím nezvyklé tyto souvislosti dávat do psaní, lépe se mi o nich mluví tváří v tvář, pojmu to tedy jako trénink :-)

Tento koncept efektivního rodičovství není pro mě jediným zdrojem při hledání rovnovážného přístupu k výchově a životu, ráda propojuji věci, které mi dávají smysl, takže už ani nevím, odkud jsem si pojem „výchova láskou“ vzala. Určitě máš pravdu, že lásku by děti měly dostávat bezpodmínečně a stále. Tím, že říkám výchova láskou, mám právě na mysli přítomnost naší lásky k dítěti ve všech situacích, ve kterých se s ním jako rodiče ocitneme. Spolu s láskou tak od nás k dítěti proudí respekt, důvěra, úcta, pochopení, přijetí, sounáležitost, lidskost… Velkým tématem i v kurzu efektivního rodičovství je návrat k pochopení toho, co se v „problémových“ situacích děje, co se za tím či oním projevem našich dětí vlastně skrývá a na nejhlubší úrovni vždy objevíme potřebu lásky. Bez tohoto pochopení však nejsme často schopni v obtížnějších situacích lásku dítěti předávat, protože nechápeme, co se děje, předáváme dítěti náš vlastní strach z toho, že nevíme co s tím.

Rozhodně jsem při použití termínu „výchova láskou“ neměla na mysli používání lásky jako odměny za to, že se dítě bude chovat, jak my si přejeme. To je čistá manipulace a zase výchova strachem. Strachem z toho, že láska je jen za určitých okolností.

Podařilo se mi odpovědět, Peter? Jinak kurz se bude více rozšiřovat i na Slovensku, se mnou právě absolvolvovalo dalších 7 slovenských kolegyň :-)

Diky Sarko, dakujem za vysvetlenie.
To ako si to teraz popisala sedi velmi dobre na moj nazor na vychovu. Ja som teraz v stadiu ze teoreticky zaklad mam (aspon si myslim ;), a teraz sa to snazim spolu s manzelkou previest do praxe. My sme sa k tomu celemu dostali inou cestickou (cez kurz „Respektovat a byt respektovan“ manzelov Kopřivovcov – niekde hore v diskusii som poslal linku), ale ciele a pristup su dost podobne.

Az sa mi zda zvlastne, ked som si precital ze za tym „efektivnym rodicovstvom“ je katolicka cirkev… moj pocit bol ze v cirkvi este aj dnes prevlada silny autoritativny pristup (nielen vo vychove)…. ale to je mozno len moj subjektivny pocit a postoj. Kazdopadne je to pre mna prekvapenie ;)

Ahoj Peter,

ty kurzy budou opravdu podobné, samotnou mě láká jít vyzkoušet i tento druhý, abych měla vlastní srovnání. Hodně samozřejmě celkový dojem dotváří i osobnost lektora a způsoby, jakými určitá témata předkládá.
Jaký byl váš dojem z toho kurzu Respektovat a být respektován?

Jen chci uvést na pravou míru nedorozumění, které ze stránek efektivního rodičovství možná vyplývá – za kurzem efektivního rodičovství nestojí žádná církev, ale Fakulta sociálních věd v Brně, církví zastřešené Centrum pro rodinu v Brně kurzu dává prostory a zázemí.

ahoj Sarko,
nas ten kurz R+R dost oslovil. Ja som tam isiel viac-menej nahodou (manzelka sa ma spytala ci pojdem s nou a ja v slabsej chvilke som povedal ano :), ale som velmi rad ze som to absolvoval. Mne velmi vyhovovalo ze Pavel a Tatiana maju vela metod ako robit veci inak – nielen vysvetlit preco je nieco zle, ale aj dat alternativu. Vela praktickych prikladov, cviceni, atd. Mozem len doporucit. ;-))

Tak tohle mě zaujalo: http://www.e-bio.cz/?caller=26501c1038eac1f92c9d682480557544czitemlist1&action=category&page_action=element_call&kat=117

Netušil jsem, že existuje něco čemu říkáme „šidítko“. Jen mě zarazilo, že „šidíme“ děti už v kategorii 0-3 měsíců.

Přemýšlel jsem v poslední době o tom jak moc (a proč) podmiňujeme lásku k druhým lidem tím, co dělají a jak se chovají. Co se dětí a partnerských vztahů přijde mi snad nejpodstatnější naučit se milovat bez ohledu zda se člověk chová podle mých představ nebo ne. Prostě láska je jedna věc a chování druhá.

Dva běžné příklady, kdy podmiňujeme lásku správným chováním. V tom případě se ale dle mého názoru ovšem nejedná o lásku, nýbrž o vyjádření názoru vlastníka:

1. Dítěti: „Když budeš brečet, vztekat se, tak s tebou nechci nim mít!“
2. Partnerovi: „Když se budeš culit na jiný chlapy, tak …!“

Tohle ke mně včera dorazilo: „Zatímco se snažíme naučit naše děti všechno o životě, oni nás učí o čem je život.“ (While we try to teach our children all about life our children teach us what life is all about.)

deti sa z toho vlastnickeho vztahu svojich rodicov dostanu v puberte (negaciou vsetkeho dospelackeho)… a po puberte sa moze laska obnovit na novej kvalitativnej urovni (laska deti k rodicom dost casto splna tu nepodmienenost… opacne to je casto tazsie).

takze mam pocit ze puberta je dobre vymyslena :-)) … niekedy by sa taky ocistec zisiel aj v partnerskom vztahu dvoch ludi – tam sa tiez casto laska zmeni na vlastnicky vztah.

Milí přátelé, pomalu domlouvám termíny a prosotry pro konání prvních svých Kurzů v Praze. Předtím vás srdečně zvu na neformální ochutnávkové setkání se mnou v Praze v Maitrei 10.11. (ještě to přidám na nástěnku). Bude to takové besední zastavení se nad tím, co obsahuje Kurz efektivního rodičovství s nějakou praktickou ukázkou spolu s dalšími otázkami, které jako rodič zkoumám -a to zejména vztah mezi naší rodičovskou a životní rolí. Tedy jak dát dětem to nejlepší a přitom se neobětovat. Vezměte s sebou i nějaké „domácí situace“, ať je veselo :-)